Když čínští komunisté zabíjejí vietnamské komunisty - 1979.
Úvodní dobový obrázek: „My určitě zvítězíme“. Dole tři nepřátelé: Francouz, Američan a Číňan.
Tak jako v celé historii, státy a národy spolu soupeří, a není důvod, proč by tomu mělo být jinak v případech, kdy státy vedou komunisté.
V historii se několikrát dostali komunisté do přímého sporu s jinými komunisty. Vedle bojů na řece Usuri, čínsko - sovětské hranici v roce 1969, je to především „regulérní“ válka mezi Čínou a Vietnamem v roce 1979. Úsměvné je, jak různě tuto válku soupeřící země nazývají. Vietnamci: válka proti čínskému expansionismu a Číňané: protiútok v sebeobraně proti Vietnamu.
Všeobecné je přijímáno vysvětlení, že Čína chtěla „potrestat“ Vietnam za jeho vpád od Kambodže, která byla v oblasti jejího zájmu. Původně Čína podporovala v Kambodži Rudé Khmery. Pozadí války je však mnohem širší.
Rudí Khmerové v Kambodži překonali svého čínského učitele Maa a jak známo, zlikvidovali veškerou inteligenci, zrušili peníze, vylidnili města, vraždili... a začali se zajímat o Vietnam.
Zpočátku i Vietnamci podporovali Rudé Khmery, ale situace se postupně měnila. Byl zde spor o státní hranici, v roce 1975 napadli Rudí Khmerové několik vietnamských ostrovů včetně Phu Quoc. Podařilo se je sice vytlačit zpět a trochu situaci uklidnit, ale v březnu 1977 propukla otevřená expanze Rudých Khmerů do Vietnamu v deltě Mekongu, kde žije silná populace etnických Khmerů. K nejhoršímu vpádu došlo 18. dubna následujícího roku, kdy jednotky Rudých Khmerů vtrhly do příhraničního vietnamského městečka Ba Chúc. Lidé se tam pomalu vzpamatovávali z války s Američany, kdy Jihovietnamská armáda donutila obyvatele města, aby bez jakékoliv techniky odstraňovali nastražené miny Viet Congem.
Rudí Khmerové vtrhli do městečka, kde se chovali nejbrutálnějším způsobem zcela mimo lidské představy. Zmasakrovali všechny obyvatele, celkem 3157 osob. Přežili tři. Začínalo se znásilňováním, končilo brutálním kucháním těl za živa, rozsekávání dětí vyhozených do vzduchu... Zfanatizovaní Rudí Khmerové si vymýšleli stále brutálnější a brutálnější praktiky, ztratili jakékoliv civilizační návyky a předháněli se, kdo vymyslí větší utrpení. V historických pramenech je to uvedeno jako Ba Chúc massacre.
Vietnamská armáda se nejprve snažila Rudé Khmery zatlačit zpět, až nakonec v lednu roku 1979 vpadla do Kambodže a vládu Rudých Khmerů svrhla.
Vietnamci pózují na ukořistěném čínském tanku
Že Vietnamci svrhli genocidu páchající Rudé Khmery bylo jistě dobře. Jenže vznikl problém. Vietnam představoval moskevskou linii a Rudí Khmerové pekingskou. A v tehdejší době pro Spojené státy byla vetší hrozbou Moskva, tehdy dokonce docházelo k určitému uvolnění s Čínou. A tak USA na půdě OSN ostře protestovaly proti vietnamskému vpádu do Kambodži. Nechtěly, aby po Vietnamu padla Kambodža pod Moskvu. Vietnam se dostal do mezinárodní izolace, na jeho straně stál pouze Sovětský svaz a jeho satelity, vyjma Rumunska. Dokonce tuto akci odsoudil i ASEAN, Sdružení národů Jihovýchodní Asie, které se obávalo destabilizace regionu. Vietnam na jednu stranu zastavil Rudé Khmery, zastavil vyvražďování obyvatelstva, ale současně svojí akcí se dostal do pozice okupanta. A OSN následně uznalo za jediného právoplatného představitele Kambodži Pol Potův režim !!!!
Komunistický svět byl rozdělen.
Hezky to dokládá dobový komunistický tisk (Rudé Právo ze 7. března 1979)
Toto rozdělení začalo s pádem Stalina.
Vztahy mezi SSSR a Čínou ochladly prakticky okamžitě po kritice Stalina Chruščovem v roce 1956. Spojené státy samozřejmě tento rozkol vítaly, protože vznikem čínsko-sovětského napětí navíc zmizel i koncept monolitického komunismu, tedy západního vnímání stavu, že komunistické státy jsou společnými aktéry při dělení světa po druhé světové válce. Z historického hlediska čínsko-sovětský rozkol založil tripolární geopolitiku (ČLR – USA – SSSR) pozdního období studené války (1956–1989).
Pro země východního bloku byl čínsko-sovětský rozkol otázkou toho, kdo povede revoluci za světový komunismus a s kým se spojí další státy, od koho budou přijímat především vojenskou pomoc. Zda „potáhnou“ s Čínou, nebo se SSSR.
V tomto duchu obě země soupeřily o vedení světového komunismu v jejich sférách vlivu. A Mao proti Chruščovovi daleko tvrději zastával komunistickou stalinistickou doktrínu. Byl pro svůj cíl připraven obětovat kohokoliv.
My, Československo, jsme samozřejmě jako poslušný psík sledovali politiku Moskvy, ale byly státy, které mezi těmito komunistickými mocnostmi lavírovaly. Byla to například Albánie, Jugoslávie, ale později i Rumunsko. Ale pro Čínu byla důležitá hlavně Jihovýchodní Asie.
Mao byl nejnebezpečnější dogmatický komunista na světě. Na rozdíl od něho si Chruščov uvědomoval i tu lidštější stránku revoluce. Mao očekával, že Chruščov vstoupí do války s USA po invazi v Zátoce sviní na Kubě. Doufal, že z tohoto zápasu vyjde Čína jako vítěz. V roce 1962 bylo skutečně k třetí světové válce velmi blízko.
Mao se k těmto čínsko-sovětským záležitostem vyjádřil v „Devíti dopisech“ kritických vůči Chruščovovi a jeho vedení v SSSR. Rozchod se SSSR navíc umožnil Maovi přeorientovat vývoj ČLR na formální vztahy (diplomatické, ekonomické, politické) se zeměmi Asie, Afriky a Latinské Ameriky.
Trnem v oku pro Čínu byl Vietnam. Paradox byl, že Vietnamu Čína v nedávné minulosti pomáhala porazit Francouze u Dien Bien Phu a následně podporovala Severní Vietnam v jeho zápase s USA.
Čínský vůdce Teng Siao-pching, následovník Maa který zemřel v roce 1976, měl koncem roku 1978 dobrý důvod pohlížet na vítězství Vietnamu v americké válce (1959-75) jako na hrozbu pro bezpečnost Číny. Vietnam si totiž jasně vybral Sovětský svaz, tehdejšího významného nepřítele Číny za svého patrona. Navíc kolektivizace v jižním Vietnamu cílila na čínskou menšinu, dělala z etnických Číňanů obyvatele druhé kategorie. Ale hlavně, Vietnam začal ovládat Kambodžu.
Na začátku ledna 1979 Teng Siao-pching navštívil Spojené státy, aby si ověřil, že Američané budou stát stranou v případě čínsko-vietnamského konfliktu. Události v Kambodži určily načasování. Vietnamci dobyli Phnom Pen 7. ledna a 14. ledna dosáhli thajských hranic. 14. ledna čínský ministr zahraničních věcí odsoudil vietnamskou invazi do Kambodže jako "vietnamskou hegemonii podporovanou sovětským socialistickým imperialismem".
15. února Čína zrušila své třicetileté spojenectví s Vietnamem a oznámila svůj záměr „dát Vietnamu lekci“. O dva dny později se čínská armáda přelila přes severní hranici Vietnamu. Teng Siao-pching si ale nebyl jistý, jak se zachová Sovětský svaz. Ten rok předtím totiž uzavřel dohodu s Vietnamem o vzájemné vojenské pomoci. Ale Teng Siao-pching je odhadl dobře, Sovětský svaz se mimo nóty a podporou leteckým zásobováním do bojů nezapojil.
Čína využila situace, že většina vietnamské armády byla v tuto dobu v Kambodži. Před úsvitem 17 února 1979, pouhé čtyři roky po skončení Vietnamské války, zaútočilo 200.000 čínských vojáků ve 20 divizích podporovaných 400 tanky T59, (čínských klonů ruských T54) a tanků T62, což byla jeho zmenšená verze, a obojživelnými tanky T63 (klon sovětského PT-76). Ale hlavně silným dělostřelectvem s 1 500 děly. Protože severní Vietnam měl na severu po americkém bombardování mimořádně kvalitní protivzdušnou obranu, vůbec nevzlétla čínská letadla. Sestřelení letadla je jasně definovatelný a medializovatelný úspěch a tomu se chtěli Číňané vyvarovat.
Byla to do značné míry konvenční operace, kdy Číňané útočili po hlavních silnicích, obsazovali města a zmocňovali se kontrolních bodů. Narazili ale na překvapivě silný odpor Vietnamců. Koluje legenda, že jedna vietnamská ostřelovačka zlikvidovala osm velitelů čínských tanků. Když ji nakonec Číňané dopadli, připravili jí smrt pod pásy svých tanků.
Vietnamci měli na rozdíl od Číňanů nedávné válečné zkušenosti a byli velmi dobře vybaveni sovětskou technikou, především dělostřelectvem a raketami. V tomto boji jednoznačně převyšovali kvalitou čínské vojáky.
Pro boj s tanky Vietnamci měli vynikajícími protitankové sovětské střely Maljutka (Američané je nazývali Sagger) kterými zlikvidovali v prvních dnech více jak 100 tanků, čtvrtinu všech jaké Číňané zpočátku k útoku použili.
Číňané nejen nedosahovali kvalit vietnamských vojáků, měli navíc zdecimovaný důstojnický sbor Maovými čistkami, měli obrovské problémy se zásobováním a koordinací jednotek. Převyšovali ale Vietnamce množstvím.
K největším bojům došlo u Lao Cai (známe tak dobře z návštěv Sapy), Cao Bang a Lang Son, které Číňané proměnili v trosky.
5. března oznámili Číňané, že jejich mise končí a že začali stahovat svoje vojska, ale Vietnamci nevěřili prohlášení Číny. Ale Číňané se skutečně do 16 března stáhli. Ale ještě stačili zničit všechny komunikace, mosty a celkově zpustošili venkov, rabovali, co šlo odvézt, odvezli. Zničili 81 továren vybudovaných se zahraniční pomocí.
Kdo byli vítězové a kdo poražení? Jednoznačně se ukázalo, že Vietnamci byli lépe vyzbrojeni, měli větší zkušenosti, prostě byli lepší. Ale Číňanů bylo o mnoho více.
Ztráty soupeřících stran jsou dodnes zahaleny tajemstvím. Číňané přiznali 7000 mrtvých, odhady jdou ale až k 30.000. Vietnam nezveřejnil ztráty nikdy, ale publikoval ztrátu 100.000 civilistů. Je to možné, ale je současně známé, že ztráty na civilním obyvatelstvu všeobecně používá k propagandě každý stát. Jisté je, že obě strany minimalizovali vlastní vojenské ztráty a naopak zdůraznily ztráty nepřítele.
Obě strany si nárokovaly vítězství, ale pro Číňany kampaň za potrestání Vietnamu nedopadla tak, jak Peking očekával. Při hodnocení výsledku války se Číně nepodařil hlavní cíl, vynutit si stažení Vietnamců z Kambodže, nepodařilo se zpochybnit sílu sovětské moci, nedokázala rozptýlit obraz Číny jako papírového tygra a nedokázala vtáhnout Spojené státy do protisovětské koalice.
Někteří pozorovatelé však tvrdí, že útok nemusel být pro Čínu úplnou ztrátou. Potvrdil, že Sovětský svaz více mluví, než činí - záruky, které dal Vietnamu nedodržel, aktivně nezasáhl, čímž ukázal praktická omezení sovětsko-vietnamského vojenského paktu uzavřeného v roce 1978.
Číňané dobyli všechny své vojenské cíle, ale Vietnam se postavil proti čínskému náporu a jasně ukázal, že je i nadále mocností, se kterou je třeba počítat. A konflikt jen posílil vazby Hanoje s Moskvou. Pokud jde o Kambodžu, Vietnam své jednotky nestáhl a pokračoval v okupaci země až do října 1991. V konečné analýze čínsko-vietnamské války v roce 1979 tedy otázka zní: „Kdo komu dal lekci?“
Tato válka a rozmístěná vietnamská vojska v Kambodži ale na dlouhá léta uvrhla Vietnam do mezinárodní izolace mající devastující hospodářský dopad na Vietnam. Pomoc Sovětského svaz a jeho satelitů, kteří zůstali jedinými partnery Vietnamu, nemohla tuto situaci zvrátit.
Článek není podrobná historická analýza, odborný text, ale snaží se přehledně pro veřejnost ukázat souvislosti a pochopit současný Vietnam. Minimálně vědět, že Číňané moc velcí kamarádi Vietnamců nejsou.
Hlavní zdroj https://nationalinterest.org/blog/buzz/how-1979-china-vietnam-war-forever-reshaped-asia-144652Když čínští komunisté zabíjejí vietnamské komunisty
Úvodní obrázek: „My určitě zvítězíme“. Dole tři nepřátelé: Francouz, Američan a Číňan.
Tak jako v celé historii, státy a národy spolu soupeří a není důvod, proč by tomu bylo jinak v případech, kdy státy vedou komunisté.
V historii se několikrát dostali komunisté do přímého sporu s jinými komunisty. Vedle bojů na řece Usuri, čínsko - sovětské hranici v roce 1969, je to především „regulérní“ válka mezi Čínou a Vietnamem v roce 1979.
Všeobecné je přijímáno vysvětlení, že Čína chtěla „potrestat“ Vietnam za jeho vpád od Kambodže, která byla v oblasti jejího zájmu. Původně Čína podporovala v Kambodži Rudé Khmery. Pozadí války je však mnohem širší.
Rudí Khmerové v Kambodži překonali svého čínského učitele Maa a jak známo, zlikvidovali veškerou inteligenci, zrušili peníze, vylidnili města, vraždili ….a začali se zajímat o Vietnam.
Jednou z největších roznětek napětí mezi Vietnamem a Kambodžou byla v dubnu 1977 expanze rudých Khmerů do Vietnamu v deltě Mekongu, kde žije silná populace etnických Khmerů. K nejhoršímu vpádu došlo 18 dubna následujícího roku, kdy jednotky Rudých Khmerů vtrhly do příhraničního vietnamského městečka Ba Chúc. Lidé se tam pomalu vzpamatovávali z války s Američany, kdy Jihovietnamská armáda donutila obyvatele města, aby bez jakékoliv techniky odstraňovali nastražené miny Viet Congem.
Rudí Khmerové vtrhli do městečka, kde se chovali nejbrutálnějším způsobem zcela mimo lidské představy. Zmasakrovali všechny obyvatele, celkem 3157 osob. Přežili tři. Začínalo se znásilňováním, končilo brutálním kucháním těl za živa, rozsekávání dětí vyhozených do vzduchu……, Zfanatizovaní Rudí Khmerové si vymýšleli stále brutálnější a brutálnější praktiky, ztratili jakékoliv civilizační návyky a předháněli se, kdo vymyslí větší utrpení.
Vietnamská armáda se nejprve snažila Rudé Khmery zatlačit zpět, až nakonec v lednu roku 1979 vpadla do Kambodže a vládu Rudých Khmerů svrhla.
Jenomže zde vznikl problém. Vietnam představoval moskevskou linii a Rudí Khmerové pekingskou. A v tehdejší době pro Spojené státy byla vetší hrozbou Moskva, tehdy dokonce docházelo k určitému uvolnění s Čínou. A tak USA ostře protestovaly proti vietnamskému vpádu do Kambodži. Nechtěli, aby po Vietnamu padla Kambodža pod Moskvu.
Komunistický svět byl rozdělen.
Hezky to dokládají noviny z tehdejší doby (viz Rudé Právo ze 7 března 1979) https://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1979/3/7/1.png
Toto rozdělení začalo s pádem Stalina.
Vztahy mezi SSSR a Čínou ochladly prakticky okamžitě po kritice Stalina Chruščovem v roce 1956. Spojené státy samozřejmě tento rozkol vítaly, protože vznikem čínsko-sovětského napětí navíc zmizel i koncept monolitického komunismu, tedy západního vnímání stavu, že komunistické státy jsou společnými aktéry při dělení světa po druhé světové válce. Z historického hlediska čínsko-sovětský rozkol založil tripolární geopolitiku (ČLR – USA – SSSR) pozdního období studené války (1956–1989).
Pro země východního bloku byl čínsko-sovětský rozkol otázkou toho, kdo povede revoluci za světový komunismus a s kým se spojí další státy, od koho budou přijímat především vojenskou pomoc. Zda „potáhnou“ s Čínou nebo SSSR.
V tomto duchu obě země soupeřily o vedení světového komunismu v jejich sférách vlivu. A Mao proti Chruščovovi daleko tvrději zastával komunistickou stalinistickou doktrínu. Byl pro svůj cíl připraven obětovat kohokoliv.
My, Československo, jsme samozřejmě jako poslušný psík sledovali politiku Moskvy, ale byly státy, které mezi těmito komunistickými mocnostmi lavírovali. Byla to například Albánie, Jugoslávie, ale později i Rumunsko. Ale pro Čínu byla důležitá hlavně Jihovýchodní Asie.
Mao byl nejnebezpečnější dogmatický komunista na světě. Na rozdíl od něho si Chruščov uvědomoval i tu lidštější stránku revoluce. Mao očekával, že Chruščov vstoupí do války s USA po invazi v Zátoce sviní na Kubě. Doufal, že z tohoto zápasu vyjde Čína jako vítěz. V roce 1962 bylo skutečně k třetí světové válce velmi blízko.
Mao se k těmto čínsko-sovětským záležitostem vyjádřil v „Devíti dopisech“ kritických vůči Chruščovovi a jeho vedení v SSSR. Rozchod se SSSR navíc umožnil Maovi přeorientovat vývoj ČLR na formální vztahy (diplomatické, ekonomické, politické) se zeměmi Asie, Afriky a Latinské Ameriky.
Trnem v oku pro Čínu byl Vietnam. Paradox byl, že Vietnamu Čína v nedávné minulosti pomáhala porazit Francouze u Dien Bien Phu a následně podporovala Severní Vietnam v jeho zápase s USA.
Teng Siao-pching, čínský vůdce, měl koncem roku 1978 dobrý důvod pohlížet na vítězství Vietnamu v americké válce (1959-75) jako na hrozbu pro bezpečnost Číny. Vietnam si totiž jasně vybral Sovětský svaz, tehdejšího významného nepřítele Číny za svého patrona. Navíc kolektivizace v jižním Vietnamu cílila na čínskou menšinu, dělala z nich obyvatele druhé kategorie. Ale hlavně, Vietnam začal ovládat Kambodžu.
Na začátku ledna 1979 Teng Siao-pching navštívil Spojené státy, aby si ověřil, že Američané budou stát stranou v případě čínsko-vietnamského konfliktu. Události v Kambodži určily načasování. Vietnamci dobyli Phnom Pen 7. ledna a 14. ledna dosáhli thajských hranic. 15. února Čína zrušila své 30leté spojenectví s Vietnamem a oznámila svůj záměr „dát Vietnamu lekci“. O dva dny později se čínská armáda přelila přes severní hranici Vietnamu. Teng Siao-pching si ale nebyl jistý, jak se zachová Sovětský svaz. Ten rok předtím totiž uzavřel dohodu s Vietnamem o vzájemné vojenské pomoci. Ale Teng Siao-pching je odhadl dobře, Sovětský svaz se mimo noty a podporou leteckým zásobováním do bojů nezapojil.
Čína využila situace, že většina vietnamské armády byla v tuto dobu v Kambodži. Před úsvitem 17 února 1979, pouhé čtyři roky po skončení Vietnamské války, zaútočilo 200.000 čínských vojáků ve 20 divizích podporovaných 400 tanky T59, (čínských klonů ruských T54) a tanků T 62, což byla jeho zmenšená verze a obojživelnými tanky T63 (klon sovětského PT-76). Ale hlavně silným dělostřelectvem s 1 500 děly. Protože severní Vietnam měl na severu po americkém bombardování mimořádně kvalitní protivzdušnou obranu, vůbec nevzlétla čínská letadla. Sestřelení letadla je hodně viditelný medializovatelný úspěch a tomu se chtěli Číňané vyvarovat.
Byla to do značné míry konvenční operace, kdy Číňané útočili po hlavních silnicích, obsazovali města a zmocňovali se kontrolních bodů. Narazili ale na překvapivě silný odpor Vietnamců. Koluje legenda, že jedna vietnamská ostřelovačka zlikvidovala osm velitelů čínských tanků. Když ji nakonec Číňané dopadli, připravili jí smrt pod pásy svých tanků.
Vietnamci měli na rozdíl od Číňanů nedávné válečné zkušenosti a byli velmi dobře vybaveni sovětskou technikou, především dělostřelectvem a raketami. V tomto boji jednoznačně převyšovali kvalitou čínské vojáky.
Pro boj s tanky Vietnamci měli vynikajícími protitankové střely Maljutka (Američané je nazývali Sagger) kterými zlikvidovali v prvních dnech více jak 100 tanků, čtvrtinu všech jaké Číňané zpočátku k útoku použili.
Číňané nejen nedosahovali kvalit vietnamských vojáků, měli navíc zdecimovaný důstojnický sbor Maovými čistkami, měli obrovské problémy se zásobováním a koordinací jednotek. Převyšovali ale Vietnamce množstvím.
K největším bojům došlo u Lao Cai (známe tak dobře z návštěv Sapy), Cao Bang a Lang Son, které Číňané proměnili v trosky.
5. března oznámili Číňané, že jejich mise končí a že začali stahovat svoje vojska, ale Vietnamci nevěřili prohlášení Číny. Ale Číňané se skutečně do 16 března stáhli. Ale ještě stačili zničit všechny komunikace, mosty a celkově zpustošili venkov.
Kdo byli vítězové a kdo poražení? Jednoznačně se ukázalo, že Vietnamci byli lépe vyzbrojeni, měli větší zkušenosti, prostě byli lepší. Ale Číňanů bylo o mnoho více.
Ztráty soupeřících stran jsou dodnes zahaleny tajemstvím. Číňané přiznali 7000 mrtvých, odhady jdou ale až k 30.000. Vietnam nezveřejnil ztráty nikdy, ale publikoval ztrátu 100.000 civilistů. Je to možné, ale je současně známé, že ztráty na civilním obyvatelstvu všeobecně používá k propagandě každý stát. Jisté je, že obě strany minimalizovali vlastní ztráty, a naopak zdůraznily ztráty nepřítele.
Obě strany si nárokovaly vítězství, ale pro Číňany kampaň za potrestání Vietnamu nedopadla tak, jak Peking očekával. Při hodnocení výsledku války se Číně se nepodařil hlavní cíl, vynutit si stažení Vietnamců z Kambodže, nepodařilo se zpochybnit sílu sovětské moci, nedokázala rozptýlit obraz Číny jako papírového tygra a nedokázal vtáhnout Spojené státy do protisovětské koalice.
Někteří pozorovatelé však tvrdí, že útok nemusel být pro Čínu úplnou ztrátou. Ukázal, že Sovětský svaz více mluví, než činí, záruky, které dal Vietnamu nedodržel, aktivně nezasáhl, čímž ukázal praktická omezení sovětsko-vietnamského vojenského paktu uzavřeného v roce 1978.
Číňané dobyli všechny své vojenské cíle, ale Vietnam se postavil proti čínskému náporu a jasně ukázal, že je i nadále mocností, se kterou je třeba počítat. A konflikt jen posílil vazby Hanoje s Moskvou. Pokud jde o Kambodžu, Vietnam své jednotky nestáhl a pokračoval v okupaci země až do října 1991. V konečné analýze čínsko-vietnamské války v roce 1979 tedy otázka zní: „Kdo komu dal lekci?“
Hlavní zdroj https://nationalinterest.org/blog/buzz/how-1979-china-vietnam-war-forever-reshaped-asia-144652
