Cesta k vodopádu Hang Te Cho

Vodopád Hang Te Cho

Tento cestopis je velmi krátký, popisuje pouze dvoudenní výlet. Zážitek byl ale do té míry uchvacující, že stojí za zveřejnění a snad bude motivovat mé následovníky. Vietnam je stále neobjevená země a je neuvěřitelné, že ve Vietnamu existují vodopády vysoké jako Niagara (50m) a nikdo o nich skoro neví. Hlavně proto, že leží zcela mimo turistické oblasti.

O tomto vodopádu jsem se dozvěděl až po několikáté cestě do NghiaLo a to zcela náhodou při diskuzi s mými domácími, u kterých blízko NghiaLo pobývám. Byl jsem překvapen, velký vodopád s výškou přes 50m musí přece být hodně navštěvován, je to turistická atrakce. Proč se o něm běžně neví? Místní k vodopádu nechodí, co by tam dělali, není tam nic k jídlu. Cestování za zábavou Vietnamci běžně neznají. Až v poslední době ve velkých městech jako Hanoj a Saigon se mladí učí cestovat. Především zaměstnanci velkých firem, kde mají víkendy.

Prý je k vodopádu velmi obtížná cesta. Zcela jsem tomu nerozuměl a hlavně nechápal míru obtížnosti. Na mopedu, kole, pěšky, to musí jít. Minimálně k němu bude pěšinka a to je přece krásná procházka. Prý ano, jde to a dokonce zase ne tak daleko.

Moje představa proto byla: Dojít po pěšince s batohy na zádech k vodopádu, vykoupat se pod vodopádem, postavit stany na blízkém plácku, rozdělat oheň, něco upéci, zazpívat si .. Temně hučí Niagara.. prostě romantika.

Jak jsem se mýlil.

Na podzim v roce 2016 jsme se k vodopádu vypravili v naší již osvědčené „staré“ sestavě. Moje známá, dcera paní domácí, u které obvykle bydlím, Mai, výborná holka, cestovatelka, její bratr Tung a jeho kamarád Cuong. Tři mladí Vietnamci a jeden český dědek.

Jediný z nás, Cuong, přibližně věděl kudy. V dané oblasti už byl, ale ne až u vodopádu. I když se o vodopádu na internetu něco dočíst dá, určitě to není běžné místo, kam by turisté mířili. Vzhledem k pokračující stavbě betonové cesty ale návštěvníků bude rychle přibývat. Možná už za rok to bude běžný pohodlný výlet.

Vyrážíme se stany na dva dny. Máme jenom dva spacáky. Cuong a Tung se musí spokojit s dekou. Je ale teplo, nepředpokládáme problém. Karimatky nemáme. O jídlo se já nestarám, to prý obstaral Tung.

Vyrážíme jako obvykle pozdě, okolo desáté. Mít sebou ženskou a ještě k tomu Vietnamku, je záruka minimálně hodinového zpoždění.

Jedeme na třech mopedech, já s holkou a kluci každý na svém mopedu. Můj je silný, snad to zvládne.

První úsek je bez problémů, jedeme asi 10 km na jih od NghiaLo po hlavní asfaltové silnici, kde odbočujeme na západ do hor po úzké betonové cestě. Stoupáme strmě asi 8 km po betonové cestě a míjíme hmongskou vesnici Phinh Ho. Tuto vesnici si vzpomínám z mojí návštěvy před dvěma lety. Tehdy zde končila betonová cesta a pokračovala korytem pro naše mopedy již nesjízdným. Tentokrát již ale silnička pokračuje, je vybetonovaná. Je navíc sucho a proto jedeme dalších asi 7 km v pohodě.

Pomalu jsem začal pochybovat zkazkám o obtížnosti. Ale najednou konec, cesta se změnila v rozryté koryto. Pokud byla ale cesta původní, dokud do ní nezasáhly bagry, byla alespoň trošku uježděná. Ale zde bylo několik bagrů, které pracovaly na protažení cesty a to byly nejhorší úseky. Kamení, skály, koryta. Místy tlačím moped do kopce, řítím se s kopce. Je pravda, že nás minulo několik mladých hmongských holek téměř v pohodě projíždějící koryta na krosových motorkách s nákladem dříví. Jsou prostě zvyklí. Takto jedeme asi 6 km. Potkáváme nákladní automobil pracující na stavbě silnice a nám blokující průjezd, který se nemohl hnout tam ani zpět. Naviják neměl, netuším, jak se odtud dostane. Nějak jsme se ale vyhnuli a po chvíli opět začala betonová cesta. Přijeli jsme do vesnice Lang Nhi.

Zastavujeme u hmongského domku. Po kratší diskuzi zde necháváme mopedy. Zde totiž odbočujeme z hlavní cesty vlevo na úzkou cestičku. Prý je dalších asi 10 km sjízdných pro motorky, ale ne pro naše mopedy.

Paní, hmongská žena, umí pár slov vietnamsky, domlouváme se s ní že nám pohlídá za 10.000 dongů mopedy.

Následující část cesty byla sice dlouhá, pěšky ale poměrně dobře schůdná. Cestou nás minulo několik skutečných eskamotérů na motorkách. Nechápu, jak to zvládají. Ale hlavně potkáváme malé koně s nákladem dřeva. Asi po dvou hodinách přicházíme do vesnice Te Cho odkud je již vidět v dálce vodopád. Přestože neprší, cesty jsou blátivé, začínáme spíše klouzat nežli jít. Říkám si, jestli začne pršet, tak nás odsud dostane jedině helikoptéra. Ke všemu se cesta ztrácí, nevíme přesně kudy, jsou zde rýžová pole do kterých zapadáme. Pomalu se měním v bahnitou kouli. Už mi začalo být jedno do čeho šlapu, zda bahna, vody, už jsem nemohl být více mokrý. Na nohou mám sandály, alespoň z nich voda lépe vyteče. Cestou musíme přelézat skály po kterých proudí voda.

Asi 500 m před vodopádem vidíme přístřešek, kde přespávají vesničané při práci na polích. Necháváme si v něm batohy a jdeme nalehko. Vlastně spíše kloužeme nalehko.

Konečně jsme v rokli pod vodopádem. Zde je jako by byl slejvák. Všude vodní tříšť, nedá se před ní skrýt. Fotoaparát akorát nechávám pod kamenem, fotit se nedá. Bohužel jsem na to nebyl připraven, měl jsme si vzít alespoň igelitový pytlík. Snažíme se probrodit po kamenech blíže k vodopádu. Je to fascinující pocit, v životě jsem nebyl tak blízko tak obrovského vodopádu. Viděl jsem vodopády na Mekongu v Laosu, i Niagaru, ale jednoznačně zažívám největší dojem zde.

Trochu krotím vietnamské kamarády, aby se nesnažili příliš pod proud vody. Síla s jakou voda naráží je obrovská, víry pod hladinou také. Ale co mne skutečně překvapilo, byl obrovský vítr, jaký padající proud vody způsobuje. Nikdy v životě jsem to nezažil. Prostě fujavice. Jsme totálně mokří skrz naskrz. Navíc při cestě korytem vrávorám, padám celý pod vodu i s mojí kapsičkou na doklady a peníze. Jsem blb, měl jsem nechat vše v přístřešku. Jako kdyby zde bylo nebezpečí, že peníze někdo ukradne. Ale já už jsme zvyklý mít alespoň cestovní pas stále u sebe. Nejlépe dopadly dongy, ty jsou s plastu, dolary se také dají dobře usušit, horší to je s mým pasem. Snad mě na něj pustí zpět z Vietnamu. Nechci moc dlouhou dobu stát v mokru v tříšti, bojím se nastydnutí, to cestování dost komplikuje.

Asi po půl hodině se drápeme bahnem zpět k našemu přístřešku. Rozhodli jsme se, že stany nepostavíme, ale přespíme na prknech přístřešku. Ukazuji na chybějí prkna ve střeše, holka mne ale ujišťuje, že pršet určitě nebude. Lhářka jedna prolhaná!!

Akorát stan používáme jako karimatku.

Rozděláváme oheň a snažíme se usušit co to jde. Hlavně můj pas. Sušit ovšem cestovní pas nad otevřeným ohněm je trochu riskantní. Ale podařilo se.

Nyní zjišťuji, proč Tung měl bágl tak těžký. Vytahuje kachnu. Celou vykuchanou a oškubanou kachnu s krkem, hlavou, zobákem i pařátky. Kachnu jsme nasolili, dovnitř vložili nějaké listí a začala romantika. Při několikahodinovém čekání opékáme buřty (vietnamské) a pojídáme různé, pro mne neznámé věci, co Vietnamci vzali sebou. Kachna byla výborná, hlavu a pařátky jsem ale kamarádům milerád přenechal. 

V noci mne probudil mokrý Cuong. Zrovna nad ním totiž chybí prkno a leje. Rozprostíráme na sobě druhý stan jako deku.

Ráno naštěstí už neprší, ale je totální mokro, mlha. Překvapivě u nás zastavuje skupinka čtyřech mladých Vietnamců z Hanoje, co také kloužou k vodopádu. Další blázni. Je totiž víkend a tu a tam se magoři jako my najdou. I jak nám řekla paní, co nám hlídá motorky, už se zde turisté objevuj kteří o víkendu míří k vodopádu. Dokonce se objeví tu a tam i nějaký cizinec. Tito Vietnamci evidentně spali ve vesnici u Hmongů. Místo pod přístřeškem bylo relativně čisté, bez odpadků a pečlivě sbíráme naše odpadky a bereme je sebou. Vím, že tomu nepomohu, brzy to zde bude celé zasviněné. Dělám to ale z mojí úcty k přírodě.

Asi v 9 hodin se vypravujeme na cestu zpět. Ve vesničce Te Cho se snažím zjistit, kde mají hromadu s odpadky, kde je pálí. I když vím, že pálit plasty je svinstvo, zde to často řeší situaci. Hmonka nám řekla, že zde odpadky nepálí, hází je ze svahu dolů do rokle ze které jsme se právě vydrápali a mám je tam prý také hodit. Na to jsem prostě neměl sílu. Tak jsem je cynicky odložil, aby je tam hodila alespoň ona sama.

Cesta trošku (malinko) uschla a v obráceném pořadí jsme absolvovali jednotlivé úseky cesty. Cestou se stavujeme u menšího vodopádu okolo kterého vede cesta a kde se můžeme „normálně“ vykoupat. Domů, vesnice u NghiaLo, přijíždíme okolo čtvrté odpoledne totálně zničeni. Následuje odbahnění, koupel (ve škopku se studenou vodou) a pád do spánku.

Bylo to super, nejlepší vodopád v mém životě a vím, že již NIKDY takový neuvidím. Žádná Niagara, žádné vodopády Ban Gioc, žádné kam mne přiveze auto nebo autobus, se tomuto nevyrovnají.

Snažil jsem si představit Livingstona, když on viděl první Viktoriny vodopády. Jak jsem jednou psal v jiném článku, cestování nemá být jenom prohlížení statických snímků, zajímavých jeskyní, vodopádů, staveb, ale především cestování samé. A o tom tento vodopád jednoznačně je.

Na závěr musím především poděkovat mým vietnamským kamarádům. Oni mne učí znát Vietnam a já je učím trochu trempovat, milovat přírodu

Pokud se vám článek líbil, neváhejte kliknout na to se mi líbí, uděláte mi radost, že jsem to nepsal zbytečně

10.2016 Porkert