Na Laoskou hranici

Dong Ha

Cesta byla dlouhá asi 80 km do města Dong Ha. Hotel pro tři za 300 Kč. Docela to jde. Je ale stále strašné horko.

Jdeme na večeři. Street food je pro nás základní stravování. Zde ve Vietnamu je možné se najíst prakticky kdekoliv. Zkuste jít v Česku ve vesnici třeba na snídani. Bez šance.

Mne nedělá problém jíst street food od paní na zemi, na chodníku. I když zde skutečně problém s hygienou být může. Závisí na tom, co si dáte. Pokud je to něco ugrilovaného, do papíru, není problém. Pokud je to v misce, může to být horší, protože paní nemá moc možností misky umýt. Ale některé již mají i jednorázové plastové misky.

Kdekoliv uprostřed chodníku se zastaví žena z vahadlem přes rameno, na jedné straně má gril, ohniště a na druhem vše k jídlu. A začne prodávat. Někdy vláčí skutečně obrovský náklad. Některé mají i svoje umělohmotné 

židličky a stoleček. Všede na kandelíbrech josu vonné tyčiky, které zaplaují aby měli úspěšný den. To v severním Vietnamu není,

Téma hotely je na samostatný článek. Na první pohled jsou dobré. Se sprchou, s teplou vodou. Jenže nic není udržované. Skoro vše je rozbité. Kohoutek zůstane v ruce, sprcha nesprchuje. Vše je křivé. Nedávno jsem četl zajímavý postřeh. Tam, kde končí úcta k pravému úhlu, začíná Asie.

Zajímavostí jsou také recepce. Většinou je recepce napohled luxusní, nad recepčním skoro všude visí na stěně několik hodin s časem ve světových metropolích. Ale snad nikde jsem ještě neviděl že by všechny hodiny fungovaly, ukazovaly správný čas. Přece během dlouhých nudných nocí by recepční mohl hodiny nastavit. Já myslím, že to souvisí s jejich neznalostí map, geografie. Podle mne si neumí představit, kde je New York, Tokyo, Sydney, Paris, London.

Ráno jdeme na trh. Je zcela jiný jako v Hue. Je gigantický. Protože jsme blízko moře, je to především rybí trh, který nás uchvátil mořskými potvorami, kterých zde bylo více jak ryb.

 

Velmi smutny zážitek byl ale u prodavačky vlaštovek. Snáším ledacos, ale při pohledu na ptáčky na trhu mne vždy zabolí srdce. Paní nám je s úsměvem nabízela a když jsme je odmítli, tak nám místo nich nabídla ptáčky již oškubané a vykuchané. Vůbec neměla šanci pochopit proč jsme je vlastně odmítli. Oni je navíc často škubou živé. Jsem ve Vietnamu zvyklý na hodně, ale na toto si nezvyknu nikdy. Vím ale, že je za to nemohu odsuzovat. Vyrostli v tom, jsou takto vychovaní.

Příští den hned ráno opět míříme na trh, kde kupujeme ryby, spoustu banánů, okurky a něco nedefinovatelného. Výhoda je, že Mai vše zná. Já jsem schopen koupit banány, meloun, dnes už i rambutan, mangosteen, mango, durian, ale to je asi tak vše. Nikdy se nenaučím všechno ovoce, co je ve Vietnamu možné koupit.

Zaujalo mne, že zde u silnice na každém stromu, kandelábru, stožáru,.. je krabička na vonné tyčinky. Ani Mai to neví, je ze Severu. Dozvídáme se, že každý den prodavači zahajují den zapálením tyčinek by měli dobrý obchod. Vonné tyčinky jsou třeba v plechovce od Coca Coly. Není podstatné, jak to vypadá.

Na trhu vidíme žebrajícího invalidu na prkénku s kolečky. Strašné. Je celý zkroucený, odráží se špalíčky dřeva v rukou.

Jdeme na autobusové nádraží, kde se Mai pohybuje jako doma. Je fantastické jak vše organizuje. Vůbec se nemusím o nic starat. Autobus je malý korejský, asi pro 15 cestujících. Když nás nastoupilo 15, naivně jsem si myslel, že odjede. Na místní poměry byl ale poloprázdný. Nacpalo se nás do autobusu asi dvojnásobek. Odvezl nás až na Laoskou hranici do Lao Bao

 

Na hranici s Laosem

První co na hranici zaujme, je obrovské množství kamionů naložené velkými kmeny tvrdého dřeva. Rabování laoské džungle je extrémní. Kamiony jedou přes Vietnam do přístavu v DaNangu.

Zde přeskočím naše cestování v Laosu, to je zase jiný deník. A vracíme se zpět do Vietnamu

Pokračování

 

Aktuální přednášky    

 

novinky, aktuality

2.8.2022 Život s duchy
25.7.2022 Poupata zázvoru
18.9.2021 Bambusová krysa
 
 

info@vietnamista.cz  / veškeré kontakty