Cesta na hranici Čína/Vietnam/Laos

20.05.2017 09:30
Cesta na nejzápadnější kout Vietnamu
Bez zbytečného zdržování jsme vyrazili  A Pa Chải. Měli jsme málo času, Tung měl volno jenom tři dny ze školy, museli jsem to stihnout. Ještě jsme sháněli policejní stanici, abychom získali povolení do hraniční oblasti, které je zde nutné, stejně jako např. v HaGiang. Měl jsem trochu strach, byla sobota. Narazili jsme ale na skupinku příjemných policajtů, ti nám potvrdili, že dostaneme povolení až přímo v A Pa Chải  pro přístup až na hranici. Tím se nám vyřešil problém a jeden policista dokonce sám sedl na moped a vyvedl nás na výpadovku z města. Později se nám tato důvěra ale vymstila.
Na silnějším mopedu jsem jel já s Mai a na druhém Tung. I když jsme měli malé batohy, problém je, že na cestu na 3 dny nebo měsíc je jeho velkost stejná. Měli jsme spacáky, měli jsme stan.
Problém byl v tom, že to byla tak trochu cesta expediční. Nevěděli jsme jaká bude cesta, jak bude obtížná, kde budeme spát. Oblast je zde už málo obydlená, velká část je pokryta džunglí. Většina informací, které jsme na internetu našli, byla o cestě do A Pa Chải  ze severu, ale my chtěli jet podél laoských hranic. Tato cesta se také ukázala jako nejlepší, nejjednodušší. 
Velký problém jsou mapy. Mapy Google často ve Vietnamu nejenom že nesouhlasí se skutečností, ale jsou přímo i podrazem. Silnice, která je značena jako hlavní, na mapě zvýrazněna barevně, s číslem, může být jen stezka pro terénní motocykly. A naopak skutečná dobrá silnice je jenom tenká čára, nebo není na mapě vůbec. Mohl jsem spoléhat pouze na mé vietnamské kamarády, že se doptají. Jenže jako každý Vietnamec, ani oni nepotřebují mapu. Neznají pořádně mapy, neumí se se v nich orientovat. Takže já byl stále nesvůj, nevěděl jsem, kde jsem. Pouze jsem si tu a tam uložil do mobilu pozici. Na mé Off line mapě byla jenom zelená plocha.
My Evropané jsme zvyklí mít mapu, alespoň v hlavě si představujeme, kde jsme. Vietnamec to nepotřebuje. Jemu stačí vědět jak daleko, jak dlouho, ale zda je to na sever, ne jih, je mu zcela jedno. Neřeší to.  
Ale my ani nevěděli, kolik to bude kilometrů a hlavně, po jaké silnici. Na asfaltu 100 km není problém, na rozryté cestě ale 5 km může být hororem.  Nevěděli jsme prakticky nic. 
Jeli jsme nejprve na sever po stejné silnici, po které jsme včera přijeli autobusem do až městečka Mường Chà, kde jsme odbočili vlevo směr Chà Cang. Chà Cang není město ani vesnice, ale oblast. Vůbec ve Vietnamu často ukazatele neukazují na místa, ale na oblast, a to je někdy pro nás problém. Navíc ukazatele jsou tady stupidní, my vlastně jedeme do Mường Nhé, na tabuli u silnice je jasně šipka do Mường Nhé doprava, ale je to doleva.  
Silnice předčila naše očekávání, byla výborná, jeli jsme jako jak dráha, zpočátku docela rychle. Asi po deseti kilometrech jsme přijeli na další křižovatku, kde jsme opět odbočili doleva. Zde jsem už začal být hodně nesvůj. I když kamarádi pomáhají, já mám rád věci pod kontrolou, nejsem rád, když jsem na někom totálně závislý. 
Bylo zřejmé, že jsme přijeli do chudší oblasti. S méně vesnicemi, zato s džunglí. 
V životě jsem se již dostal několikrát do džungle, v Kambodži, na Borneu. Rozdíly jsou velké. Zde je džungle suchá, méně hmyzu, méně pijavic, …. Bohužel vidět divoká zvířata v přírodě je ve Vietnamu je méně pravděpodobné než u nás.  To spíše uvidíte u nás lišku než ve Vietnamu nějaké zvíře. Opici pouze na konkrétních turistických místech, normálně v divočině ne. Viděl jsem akorát nějaké ptáky, dvakrát, třikrát hada a to je vše. Pokud nepočítám zaběhlého buvola nebo slepici. Pokud se domorodci přesto podaří nějaké zvíře zahlédnout, okamžitě ho zabijí a sní. Viděl jsem prodávat na trhu upečenou cibetku. Smutné. Samozřejmě také veverky, krysy,..
Cesta po silnici ale není cesta džunglí, zdržovaly nás maximálně díry na silnici. Ale cesta byla stále asfaltová, pouze na několika krátkých úsecích byl štěrk. Doprava byla minimální. 
Okolo páté odpoledne jsme přijeli  do Mường Nhé, celkem jsme ten den ujeli asi 200 km,  což  představovalo 12 hodin „v sedle“. Bez otlačeného zadku a bolavých zad to nebylo.
V Mường Nhé  je přímo proti trhu je pošta s hotelem, kde jsme se ubytovali. Kdekoliv jsme, první, co hledáme, je trh. Tam je většinou centrum, jsou tam hotely, guest house, stejně tomu bylo i v Mường Nhé.
Na poště, stejně jako v hotelu, nás ujistili, že policejní povolení získáme až v A Pa Chải. Jak jsme později zjistili, hlavní problém byl, že zde nejsou zvyklí na cizince. Protože povolení pro místní a cizince se někdy docela liší. A druhý problém (a asi i hlavní příčina) byl, že se místo mne ptali Vietnamci. Zde to byl asi jeden z momentů, kdy pomoc Vietnamce byla spíše kontraproduktivní. 
Do této oblasti zavítá minimum turistů. Tzn. oblast ještě není „zničená“ turisty, ale pouze moderními technikou a plasty. (omlouvám se za zde kontraverzní slovo „zničená“ )
Proto je zdejší trh velmi zajímavý. Ve Vietnamu je přes 50 různých minorit. Většina turistů se setká s Hmongy v Sapě, případně Dao, Thai, ale čím více cestuji, tím více si všímám dalších etnik. Vůbec nemám představu, co na tomto trhu bylo za etnika. 
Je úplněk, doba pro modlení, a proto se na trhu prodávala i spousta květin. Většinou orchideje narvané v okolní džungli. Často usekané i kmínky, na kterých parazitují. Zde ochrana přírody nikomu nic neříká. Jako fanda na focení jsem si to ale užíval. S tím  zde není problém, vždy se ale snažím dodržovat určité společenské dekorum. Nejlepší je si nejprve sednout, navázat kontakt, pak si mě přestanou  všímat a někdy rádi i zapózují. Určitě není dobré ihned vytáhnout foťák. 
Odtud je to do A Pa Chải   už asi jenom 50 km. Rozhodli jsme se vyjet brzy ráno, okolo šesté, bez ničeho, bez stanu, s tím, že dojedeme na hranici, a vrátíme se. Získali jsme informaci, že bychom měli dojet do A Pa Chải  a odtud pěšky džunglí asi 4 km, prý budeme muset mít ale průvodce.
Měli bychom to stihnout. 
Cesta byla již trochu horší, zase odbočujeme vlevo, dokonce jsme už viděli ceduli přímo  A Pa Chải.  Překvapivě byla cesta stále asfaltová, čekal jsme jí daleko horší. Neboli celou náročnost tohoto výletu dnes nevidím v obtížné cestě, spíše v tom, že jsme jeli „na blind“, neměli jsme informace a za druhé, že je to skutečně daleko.
Zastavili jsme ve vesničce asi 10 km před A Pa Chải. V této oblasti žije menšina Ha Nhi.  Dívky i ženy, mají překrásné barevné čepice se spoustou bambulí. Nic takového jsem dosud neviděl. Čekal bych, že jdou na karneval, ale oni tyto čepice, u nás spíše pro šašky, nosí denně. Užívám focení, ale najednou konec.  KONEC!

Bez zbytečného zdržování jsme vyrazili  A Pa Chải. 

Měli jsme málo času, kamarád Tung měl volno jenom tři dny ze školy, museli jsem to stihnout. Ještě jsme sháněli policejní stanici, abychom získali povolení do hraniční oblasti, které je zde nutné, stejně jako např. v HaGiang. Měl jsem trochu strach, byla sobota. Narazili jsme ale na skupinku příjemných policajtů, ti nám potvrdili, že dostaneme povolení až přímo v A Pa Chải  pro přístup až na hranici. Tím se nám vyřešil problém a jeden policista dokonce sám sedl na moped a vyvedl nás na výpadovku z města. Později se nám tato důvěra ale vymstila.

Na silnějším mopedu jsem jel já s holkou a na druhém kluk. I když jsme měli malé batohy, problém je, že na cestu na 3 dny nebo měsíc je jeho velkost stejná. Měli jsme spacáky, měli jsme stan.

Problém byl v tom, že to byla tak trochu cesta expediční. Nevěděli jsme jaká bude cesta, jak bude obtížná, kde budeme spát. Oblast je zde už málo obydlená, velká část je pokryta džunglí. Většina informací, které jsme na internetu našli, byla o cestě do A Pa Chải  ze severu, ale my chtěli jet podél laoských hranic. Tato cesta se také ukázala jako nejlepší, nejjednodušší. 

Velký problém jsou mapy. Mapy Google často ve Vietnamu nejenom že nesouhlasí se skutečností, ale jsou přímo i podrazem. Silnice, která je značena jako hlavní, na mapě zvýrazněna barevně, s číslem, může být jen stezka pro terénní motocykly. A naopak skutečná dobrá silnice je jenom tenká čára, nebo není na mapě vůbec. Mohl jsem spoléhat pouze na mé vietnamské kamarády, že se doptají. Jenže jako každý Vietnamec, ani oni nepotřebují mapu. Neznají pořádně mapy, neumí se se v nich orientovat. Takže já byl stále nesvůj, nevěděl jsem, kde jsem. Pouze jsem si tu a tam uložil do mobilu pozici. Na mé Off line mapě byla jenom zelená plocha.

My Evropané jsme zvyklí mít mapu, alespoň v hlavě si představujeme, kde jsme. Vietnamec to nepotřebuje. Jemu stačí vědět jak daleko, jak dlouho, ale zda je to na sever, ne jih, je mu zcela jedno. Neřeší to.  

Ale my ani nevěděli, kolik to bude kilometrů a hlavně, po jaké silnici. Na asfaltu 100 km není problém, na rozryté cestě ale 5 km může být hororem.  Nevěděli jsme prakticky nic. 

Jeli jsme nejprve na sever po stejné silnici, po které jsme včera přijeli autobusem do až městečka Mường Chà, kde jsme odbočili vlevo směr Chà Cang. Chà Cang není město ani vesnice, ale oblast. Vůbec ve Vietnamu často ukazatele neukazují na místa, ale na oblast, a to je někdy pro nás problém. Navíc ukazatele jsou tady stupidní, my vlastně jedeme do Mường Nhé, na tabuli u silnice je jasně šipka do Mường Nhé doprava, ale je to doleva.  

Silnice předčila naše očekávání, byla výborná, jeli jsme jako jak dráha, zpočátku docela rychle. Asi po deseti kilometrech jsme přijeli na další křižovatku, kde jsme opět odbočili doleva. Zde jsem už začal být hodně nesvůj. I když kamarádi pomáhají, já mám rád věci pod kontrolou, nejsem rád, když jsem na někom totálně závislý. 

Bylo zřejmé, že jsme přijeli do chudší oblasti. S méně vesnicemi, zato s džunglí. 

V životě jsem se již dostal několikrát do džungle, v Kambodži, na Borneu. Rozdíly jsou velké. Zde je džungle suchá, méně hmyzu, méně pijavic, …. Bohužel vidět divoká zvířata v přírodě je ve Vietnamu méně pravděpodobné než u nás.  To spíše uvidíte u nás lišku než ve Vietnamu nějaké zvíře. Opici pouze na konkrétních turistických místech, normálně v divočině ne. Viděl jsem akorát nějaké ptáky, dvakrát, třikrát hada a to je vše. Pokud nepočítám zaběhlého buvola nebo slepici. Pokud se domorodci přesto podaří nějaké zvíře zahlédnout, okamžitě ho zabije a sní. Viděl jsem prodávat na trhu upečenou cibetku. Smutné. Samozřejmě také veverky, krysy,..

Cesta po silnici ale není cesta džunglí, zdržovaly nás maximálně díry na silnici. Ale cesta byla stále asfaltová, pouze na několika krátkých úsecích byl štěrk. Doprava byla minimální. 

Okolo páté odpoledne jsme přijeli  do Mường Nhé, celkem jsme ten den ujeli asi 200 km,  což  představovalo 12 hodin „v sedle“. Bez otlačeného zadku a bolavých zad to nebylo.

V Mường Nhé  je přímo proti trhu pošta s hotelem, kde jsme se ubytovali. Kdekoliv jsme, první, co hledáme, je trh. Tam je většinou centrum, jsou tam hotely, guest house, stejně tomu bylo i v Mường Nhé.

Na poště, stejně jako v hotelu, nás ujistili, že policejní povolení získáme až v A Pa Chải. Jak jsme později zjistili, hlavní problém byl, že zde nejsou zvyklí na cizince. Protože povolení pro místní a cizince se někdy docela liší. A druhý problém (a asi i hlavní příčina) byl, že se místo mne ptali Vietnamci. Zde to byl asi jeden z vyjímečných momentů, kdy pomoc Vietnamce byla spíše kontraproduktivní. 

Do této oblasti zavítá minimum turistů. Tzn. oblast ještě není ovlivněná turisty, ale pouze moderní technikou a plasty. 

Proto je zdejší trh velmi zajímavý. Ve Vietnamu je přes 50 různých minorit. Většina turistů se setká s Hmongy v Sapě, případně Dao, Thai, ale čím více cestuji, tím více si všímám dalších etnik. Vůbec nemám představu, co na tomto trhu bylo za etnika. 

Je úplněk, doba pro modlení, a proto se na trhu prodávala i spousta květin. Většinou orchideje narvané v okolní džungli. Často usekané i kmínky, na kterých parazitují. Zde ochrana přírody nikomu nic neříká. Jako fanda na focení jsem si to ale užíval. S tím  zde není problém, vždy se ale snažím dodržovat určité společenské dekorum. Nejlepší je si nejprve sednout, navázat kontakt, pak si mě přestanou  všímat a někdy rádi i zapózují. Určitě není dobré ihned vytáhnout foťák. 

Odtud je to do A Pa Chải   už asi jenom 50 km. Rozhodli jsme se vyjet brzy ráno, okolo šesté, bez ničeho, bez stanu, s tím, že dojedeme na hranici, a vrátíme se. Získali jsme informaci, že bychom měli dojet do A Pa Chải  a odtud pěšky džunglí asi 4 km, prý budeme muset mít ale průvodce.

Měli bychom to stihnout. 

Cesta byla již trochu horší, zase odbočujeme vlevo, dokonce jsme už viděli ceduli přímo  A Pa Chải.  Překvapivě byla cesta stále asfaltová, čekal jsme jí daleko horší. Neboli celou náročnost tohoto výletu dnes nevidím v obtížné cestě, spíše v tom, že jsme jeli „na blind“, neměli jsme informace a za druhé, že je to skutečně daleko.

Zastavili jsme ve vesničce asi 10 km před A Pa Chải. V této oblasti žije menšina Ha Nhi.  Dívky i ženy, mají překrásné barevné čepice se spoustou bambulí. Nic takového jsem dosud neviděl. Čekal bych, že jdou na karneval, ale oni tyto čepice, u nás spíše pro šašky, nosí denně. 

Užívám focení, ale najednou konec.  KONEC! PRŮSVIH, PROBLĚM